Tentokrát se s Vámi chci podělit o můj vlastní příběh, který mi přinesl novou zkušenost a pochopení. (viz. mé motto v Úvodu 🙂).
Mé dvě děti dospěli do věku, kdy jim jsou 3 a 6 let, takže dcera nastoupila do školky a syn do školy. Zatímco dceruška doma i ve školce funguje skvěle, krásně si sama uklízí své oblečení, které si pečlivě skládá (a občas to opravuje i po mně 🙂), syn byl úžasný pouze mimo domov. Ve škole a na kroužcích si vše potřebné zařídí, domluví a funguje samostatně, ale doma nebyl schopný plnit si své povinnosti a to ani přes opakovaná napomínání. Po dnešním zoufalém ránu, kdy jsem mu několikrát připomínala, že si má nejprve vyčistit zuby, než se oblékne do školy, aby si to zase nepocintal pastou, jsem už věděla, že problém bude někde jinde (mimochodem principy Nevýchovy jsme zkoušeli, domlouvali se, předávali zodpovědnost, malovali si to…a nic). Začala jsem si testovat, kde je problém a za chvíli už jsem se rozbrečela. Můj synáček, kterého jsem ještě nedávno (no, už jsou to 4 roky) kojila, je najednou „velký“ školák a už umí spoustu věcí zvládat beze mě. Uvědomila jsem si, že to jsem já, kdo je příčinnou jeho „nesamostatnosti“ doma, protože ho nechci pustit. Cítila jsem k němu obrovskou lásku a vzápětí strach, že ho ztrácím. Uff. A bylo to venku. Po dalším zpracování nově uvědomělých pocitů jsem pochopila, že když mu dovolím, aby – v tom co odpovídá jeho věku – fungoval sám, mohu vyměnit momenty, kdy se na něj zlobím, za krásné chvíle, které budeme trávit spolu tak, jak nám to bude vyhovovat. A najednou mi přišlo úžasné, jak vlastně děti rostou a s každou novou etapou přichází nové příležitosti a je jen na mě, zda je využiji. Ohromně se mi tím ulevilo. A můj syn? Ten samozřejmě začal fungovat úplně jinak. 🙂