Jana se choulila v koutě. Neosvětlená místnost jí naháněla strach. Vůbec se jí tam nelíbilo a chtěla pryč. Po chvíli se začala opatrně rozhlížet a místnost už jí nepřipadala tak temná. Zahlédla okno, ale bylo moc vysoko a tak hledala jinou únikovou cestu. Všimla si otvoru v rohu. Ústila tam jakási skluzavka a vedla neznámo kam. Vpravo od ní byl o stěnu opřený žebřík, jehož konec se ztrácel kdesi v mlze. Kdyby tak věděla, kam vede. Pocit stísněnosti v ní stále sílil. „Tak už se rozhodni!“ tlačil na ni neznámý hlas v hlavě. „Ale já už jsem rozhodnutá, jdu pryč.“ ohradila se. „Tak proč pořád stojíš?“ „Protože se rozhoduji kudy.“ „Aha.“ řekl neznámý hlas a odmlčel se. Jana stále zvažovala, jak z té místnosti ven. Kdyby tak věděla, co ji kde čeká. „Co uděláš?“ uslyšela další hlas. Byl méně naléhavý a o poznání sametovější. Vycházel z oblasti srdce. „No, co udělám… co udělám…“ opakovala si bezmyšlenkovitě. „No jo! Vždyť já musím něco udělat! To je to pravé rozhodnutí!“ Jana se chopila žebříku a začala šplhat. Už se nebála. Věděla, že když jí to tam nahoře nebude vyhovovat, tak s tím zase něco udělá. Vždycky se přece může rozhodnout a své rozhodnutí může i změnit. To podstatné je začít konat.
PS: Někdy tím rozhodnutím může být, že nechceme nic dělat, nebo chceme počkat. I to je v pořádku, pokud s tím jsme v souladu (tj. netrápí nás to, nevyčítáme si to apod.).