Příběh o pocitech méněcennosti

„Dobře tak já půjdu, ale Kamila půjde se mnou!“ křikl on. „Na to zapomeň! Děti dá soud vždycky matce!“ zaječela ona. Hádka dvou kdysi milujících se lidí pokračovala v podobném duchu, aniž by si někdo z nich uvědomil, že v pokojíčku za zavřenými dveřmi je slyšet každé slovo. Kamila, asi 4leté děvčátko, se krčila v koutě a bylo jí strašně. Nejenže se její milovaní rodiče rozcházejí, ale ještě se o ni hádají jako by byla kus nábytku. Cítila se, jako by byla méně než gramofon, o který se hádali včera. A tak slečna Kamila střídala partnery, bylo jí celkem jedno, jak se oblékala a starala se o všechny okolo, jen ne o sebe. Při procítění pocitů, které měla při „hádce o ni“ nejprve moc plakala, pak pochopila, že její rodiče tenkrát jednali tak, jak nejlépe uměli a určitě jí nechtěli ublížit. Pak si ve svém příběhu 4leté dívenka vyzkoušela, jaké to je postarat se o sebe – také tak, jak nejlépe uměla. To znamená, že šla k rodičům a svěřila se jim se svými pocity, s tím, že tomu nerozumí a nechápe, proč se tak hádají a má strach z toho, co ji bez jednoho z nich čeká. Moc se jí ulevilo a pochopila, že když vždy udělá to, co je pro ni nejlepší, bude jí dobře. Bude vědět, že se o sebe vždy postará, protože na ní záleží. Jí samotné.